Občas vyrážím na nákupy s kamarádkou Lindou, která se – na rozdíl ode mne – s módou přátelí a je jejím koníčkem. Přesto jsem si řekla, že si zasloužím a chci pěkné věci a chci si je užít. Jednoho krásného dne jsme na můj popud vyrazily do matičky Prahy a Linda mne zavedla do velice příjemného obchůdku paní Konarovské, kde se mi při zkoušce nové podprsenky a cíleném pohledu na cenovku podlomila kolena a protočily panenky. Vzhledem k tomu, že zatímní cena, kterou jsem vydávala za oděv na ženské vnady se mi i při osmi stech korunách českých zdála dosti vysoká, nabyla jsem pocitu, že jsem dosud nevěděla, co je vysoká cena.
Přesto jsem si ji zkusila. Padla jak ulitá a vzhledem k tomu, jak probíhalo setkání s ní, vážně neuvěřitelné. Byla jsem uvedena do kabinky a otázána na velikost. Nevěděla jsem. Slečna prodavačka se s pochopením usmála a optala se, zda na mne může sáhnout. Němě jsem přikývla, ona jen sepjala ruce do košíčků, přiblížila je k mým ňadrům, pokývala hlavou a vzdálila se. Chvilku na to se zjevila jako víla a podává mi krásnou podprsenku. Oněměla jsem úžasem! Nejen že „padla“, ale i „seděla“ a byla mi dána i rada a názorně citlivě a s jemností ukázáno, jak prso do podprsenky vložit. Poprosila jsem i o krásnou líbivou košilku. Přinesla mi nádhernou věc, až se mi zatajil dech. Povídám: „Ale já jsem chtěla košilku na běžné nošení, tohle se normálně nosí?“ Přikývla na znamení souhlasu. Nechtěla jsem se ještě tak úplně vzdát své bavlněné a chabě odporuji: „Ale já chci, aby mě i zahřála“. Mé obavy byly rozptýleny. A já jen zírala, co mi bylo do mých 40+ let utajeno.
Dnes mám na sobě úžasnou a novou podprsenku a peněz nelituji. Nejen, že skvěle sedí a vím, že ji mám, ale zároveň jako když ji nemám, nikde nic netlačí, neškrtí, je prostě báječná! Je příjemná a příjemný je i pocit sama sebe se něžně dotýkat, když jsem zaznamenala, jak jemně s mým prsem zacházela slečna prodavačka. Až jsem se zastyděla. Vždyť já si svého těla snad ani nevážím, nepamatuji si, kdy jsem na sebe tak něžně sáhla, pohladila se, poděkovala svému tělu, že funguje, je zdravé, hýbe se, poslouchá mě. Já beru vše, jakoby to bylo normální, nepoděkuji svému tělu, nepochválím se, nepohladím, očekávám chválu od druhých.
Ale to není to pravé ořechové. Myslím, že je potřeba, abychom se my samy uměly pochválit, poňuchat se tím, co nám Pánbůh, Vesmír, říkejme tomu, jak chceme, anebo co nám život nadělil, co nám bylo dáno do vínku. Nezacházejme se sebou tak, jak nechceme, aby s námi zacházeli druzí. Radujme se, dotýkejme se samy sebe, pohlaďme se a buďme na sebe něžné, pak to samé bude přicházet i zvenčí. Co dáváme samy sobě, dáváme i druhým a oni nám to s láskou vrací.
A tak díky svému rozhodnutí něco změnit, jsem se „přes“ oblékání dostala ke svým ztraceným a znovunalezeným pocitům. Ať se někomu může zdát mé setkání s módou plytké, malicherné, jsem ráda, že mi Linda ukázala krásný a milý obchůdek, kde mi nevědomky připomněli, že se máme sami k sobě chovat s láskou a něžností.