Domov chce mít každý. Každý chce mít ono místo, kam by se mohl vracet a kde by byl vždy vítán, kde by nikdy nemusel zůstat stát na prahu, jsa nevítaný.
Jsou mezi námi lidé, kteří mají tu dočasně a tu třeba i celoživotně svůj domov pouze pronajatý. Žijí v nájmu, platí za něj tomu, kdo onen domov vlastní, ale je mu k nepotřebě, protože oplývá větším počtem domovů a nemůže se přece ubydlet k smrti. Ovšem většina z našinců…
Většina z nás buď svůj domov vlastní, nebo ho aspoň vlastnit chce. Protože jedině ve chvíli, kdy nám náš domov říká pane, můžeme tento za svůj skutečný domov považovat. Protože takový domov je vskutku náš a žádný jiný majitel nám nemůže jen tak říci, abychom se z něj tehdy a tehdy povinně vystěhovali a dali mu navěky vale.
A tak si našinec našetří nebo vezme hypotéku. Spíše tedy vezme hypotéku nebo jinou půjčku, protože je jenom vcelku málo těch, kdo doposud žádný domov nemají, ale současně jim leží na kontě dost vlastních financí, za něž by si ho koupili.
Jeden si vezme hypotéku a za ni si koupí svůj dům nebo byt. A ať je taková nemovitost dosud nezařízená nebo je v ní po předchozích obyvatelích něco z nábytku, který jim už nestál z nejrůznějších příčin za odvezení, je záhodno si tento nový domov vybavit. Nebo dovybavit.
Člověk tak jde a jako první si koupí nejspíše nějakou postel, aby se měl kde vyspat. Plus židle a stůl, aby měl u čeho a na čem sedět. Respektive nějakou tu sedačku či křeslo, aby nemusel sedět jenom na tvrdém u stolu, ale aby si mohl sezením pohovět. Když pak má sedačku nebo křeslo, je záhodno obstarat si televizor, na který by se při sezení na zmíněném kusu nábytku dalo koukat, aby tam dotyčný neseděl jen tak a nezíral jen tupě do zdi. Pak jsou potřeba skříně, do nichž by si člověk dal oblečení a případně i další věci, jichž je už vlastníkem, a pak je také pro změnu potřeba pořídit něco do těchto skříní, aby nedráždily oko tím, jak zejí relativní prázdnotou.
Potom jednomu dojde, že jíst je třeba, a tak se pořizuje lednička, mrazák a možná i spižírna, aby to jeden nejedl dnes a denně studené, je třeba varná konvice, sada nádobí a mikrovlnná trouba, ne-li rovnou celá kuchyňská linka.
Pak se člověk potřebuje mýt a občas si i vyprat, a proto se přestavuje koupelna, pořizuje se pračka, ždímačka a sušička. Následuje třeba stereo souprava, nějaké ty obrazy na zeď a koberec nebo plovoucí podlaha na zem,…
Je toho tolik, co jenom musí člověk sehnat, než získá nemovitost, již by bylo možné nazvat domovem.
Ale jedno by takový člověk každopádně měl mít na paměti. A sice to, že pečení holubi nelítají do huby a zadarmo ani kuře nehrabe. A že by ani za tohoto usilovného shánění neměl přestat myslet na to, že za všechno se platí. A že na to musí mít. Teď nebo až nastane ta chvíle, kdy přijde zúčtování.
Aby si nepořídil domov, který se pak stane domovem někoho jiného. Až přijde exekutor.